Anna Chaloupková – revoluční kurýrka 1918

Klub Amerických Čechoslováků v Praze, klade těchto několik řádků do Vašich rukou a žádá Vás, abyste je přečetli.

Chce Vám říci o šlechetné ženě, která přes to, že byla ještě velmi mladá, odvážila se hrdinného činu, poněvadž věděla, že národ její službu potřebuje.

Klub amerických Čechoslováků v Praze postavil na hrobě Anny Chaloupkové pomník, dílo prof. O. Španiela. Jest to dílo krásné, vystihující plně vznešenost hrdinství a obětavost mladé dívky, která spěchala, když válka zuřila, aby pověděla předním lidem ve vlasti, jak pokročily všechny snahy a veškerá práce i činy bojujících, připravujících, lepší dny svému národu.

Americké kurýrky naší revoluce patří mezi nejzasloužilejší pracovníky osvobozovacího zápasu. Málo však jest známo o jejich činnosti, která zůstává stále nedoceněnou, a přece šly stejně s muži, ba mnohdy jim ukázaly, jak třeba pracovati a životy své dávaly na obětní oltář usoužené vlasti.

Kurýrní služba v revoluci vždycky vyžaduje mnoho odhodlanosti, statečnosti a naprosté věrnosti i oddanosti věci. Velmi často jest zapotřebí, aby revoluční kurýr šel přímo do míst, ve kterých každý krok jest krokem do sopečné výhně. Odchod s poselstvím jest zároveň cestou na šibenici, neboť sebe menší opomenutí znamená zatčení, žalářování a smrt.

A to všechno naše revoluční kurýrky věděly.

Žádná z amerických kurýrek nezklamala, všechny vykonaly své úkoly tak, jak byly slíbily.

A jednou z těchto hrdinných žen byla mladičká česká dívka, Anna Chaloupková, dcera chudých rodičů, kteří jí nemohli dáti tolik, aby mohla život svůj přizpůsobiti si jinak nežli prací.

Odjela do Ameriky. Hledala tam štěstí, jako to učinily celé statisíce našinců.

Podařilo se jí najiti slušné místo. Měla se dobře.

Když Spojené státy americké vyhlásily válku Německu, počali rakousko-uherští diplomaté a konsuláty konati přípravy к návratu do své vlasti. Němečtí diplomaté a konsulární personál opustili Spojené státy již dříve; při této příležitosti vyslal do vlasti důvěrník našeho zahraničního odboje Miladu Jaruškovou, československou revoluční kurýrku, které bylo umožněno pomocí baronky Seckendorfové cestovati na stejné lodi a v blízkosti samotného německého vyslance hraběte Berensdorfa.

Nyní, když měli americké břehy opustiti poslední zástupci centrálních mocností, bylo patrno, že se naskýtá poslední příležitost vyslati do Prahy kurýra. Bylo to ovšem ztíženo tím, že rakousko-uherské konsulární úřady nemohly již vydávati cestovních pasů, a jejich úředníci, stejně jako členové vyslanectví, museli v dohodě s washingtonskou vládou odcestovati na diplomatické pasy švédského vyslanectví ve Washingtonu, jemuž svěřeno řízení a likvidace rakousko-uherských zastupitelských úřadů v Americe.

V takové situaci byl důvěrník našeho zahraničního odboje E. V. Voska, když se rozhodl vyslati do Prahy posledního revolučního kurýra.

Z předcházejících zkušeností poznal, že v takovýchto zvláště obtížných případech bylo nejlépe použiti bystré ženy, která by svým zevnějškem i duševními přednostmi umožnila vyřešení tohoto těžkého úkolu.

V době světové války bylo mnoho našich žen, které stály ve službách československé revoluce, vykonávajíce služby o nic méně nebezpečnější, nežli v jakých se ocitali naši legionáři na různých frontách. Mnoho jich sloužilo v naší výzvědné službě, v naší německé kontra-špionáži, nebo jako revoluční kurýrky. Někteří z našich kurýrů byli polapeni a vězněni. Miladu Jaruškovou odsoudil vojenský soud ve Vídni к smrti provazem.

Proto výběr osob v tomto posledním případu vyžadoval zvláštní opatrnosti i kritičnosti.

Po dlouhém uvažování a výběru z mnohých kandidátů pro tento úkol rozhodl se nakonec důvěrník Voska vyslati jako posledního kurýra do Prahy Annu Chaloupkovou, českou dívku zvláště oduševnělou a příjemného zevnějšku, které chybělo tehdy několik týdnů do 18 let.

Deníky lapidárním písmem oznamovaly odjezd rakousko-uherských úředníků, kteří měli odplouti parníkem »Ryndam« dne 4. května 1917 z přístavu newyorského.

Dne 1. května byla Chaloupková povolána a složila čestný slib, že nevyzradí ničeho, kdyby byla chycena, žalářována a snad i odsouzena.

Děvče chovalo se nadmíru hrdinně a od 1. května až do odjezdu lodi studovalo vzkazy, které bylo nutno vštípiti si v paměť, neboť zasíláním písemných zpráv bylo by nebezpečí jen zvýšeno.

Řídíc se pokyny důvěrníka, dosáhla Chaloupková toho, že byla přijata do skupiny rakouských vládních úředníků.

Pas jí vystavilo švédské vyslanectví ve Washingtonu, pas v překladu zněl:

Švédské vyslanectví Washington.

2. května 1917.

Čís. 131.

Tímto prohlašuji, že majitelka tohoto pasu, Anna Chaloupková, jest členem skupiny hraběte Tarnowského a barona Zwiedinka podle seznamu jmen, který mně byl jimi předložen.

Podpis:

ministr za Švédsko.

Prohlašuji, že Anna Chaloupková podepsala tuto listinu v mé přítomnosti a že vstoupila na loď »Ryndam« od Holandsko-americké paroplavební společnosti.

Podpis

Generální konsul švédský v New Yorku.

Následuje podpis Chaloupkové.

Vyzbrojena pasem, lodním lístkem a potřebnými penězi odplula Chaloupková ve společnosti hraběte Tarnowského, barona Zwiedinka a jejich rodin a přátel z newyorského přístavu.

Nežli odjela, zopakovala si ještě několikráte dobře naučený svůj úkol.

Na cestě do Evropy dovedla se jmenovaným diplomatům tak zalíbiti, že po příjezdu do evropského přístavu trvali na tom, aby jela do Vídně s nimi ve zvláštním vlaku a aby si několik dnů odpočinula, než nastoupí další cestu do Prahy. Je skoro až komické, uvážíme-li, že rakouští »diplomaté« platili československé revoluční kurýrce všechna vydání na evropské půdě, její účet v prvotřídním hotelu ve Vídni, že jí opatřili také železniční lístek I. třídy z Vídně do Prahy a reservovali pro ni i zvláštní kupé, ve kterém odjela do Prahy, aniž by vzbudila toho nejmenšího podezření svých hostitelů.

V Praze ovšem mile překvapila své ničeho netušící rodiče. Teprve po několika denním pobytu u rodičů počala vyřizovati svá poslání.

Když vše vyřídila, byla by se ráda vrátila zpět, do Spojených států. Leč válečná situace již nedovolila, aby Čechy opustila, a tak zůstala Chaloupková u svých chudých rodičů až do konce války.

Chaloupková prožívala těžké chvíle ba bídu, neboť náš důvěrník v New Yorku, který financoval cestu revolučních kurýrů a vydání důvěrnické organisace pouze z vlastních fondů, dal jí na cestu, tak jako v každém případu, jen nejpotřebnější. Když tuto částku vyčerpala, zůstala zcela bez prostředků. Teprve v roce 1919 požádala Vosku po jeho příjezdu do Prahy o finanční pomoc, kterou jí také poskytl. Bylo též pro Chaloupkovou intervenováno u československé vlády a československých úřadů o její umístění jako kancelářské síly.

Nikdo netuší, jak těžko bylo a dosud je v Československu získati místo pro některého z amerických účastníků zahraniční revoluce. A tak i Chaloupková musela dlouho čekati, nežli dostala místo se skrovným platem. Strádala sice dále, přece však odepřela při jmouti finanční pomoc z dřívějších pramenů. Chřadla a jednoho dne ji odvezli do všeobecné nemocnice v Praze a tam ji nalezl při druhém zájezdu do Prahy newyorský důvěrník. Byla v oddělení chudých. Na jeho žádost a zakročení byla přenesena do zvláštního pokojíku, kde druhého nebo třetího dne zůstalo po Chaloupkové pouze to, co bylo u ní smrtelného.

Byla pochována na hřbitově olšanském, kde její hrob byl až dosud neoznačený. V sobotu, 5. července 1930, péčí klubu Amerických Čechoslováků v Praze, odhalen na jejím zeleném rově pomník, dílo prof. O. Španiela.

Tak alespoň po smrti splatili svůj dluh vůči ušlechtilému děvčeti, neohrožené Anně Chaloupkové — její američtí krajané.

Památník Odboje pomohl svou hřivnou, aby toto dílo mohli provésti důstojně a také zesnulá česká umělkyně; rovněž kurýrka československé revoluce v Americe — Ema Destinnová, svým koncertem přispěla к zvětšení sumy potřebné na postavení tohoto pomníku.